Tým starších žáků zakončil v Turecku historicky první kontakt našeho klubu s Evropskou basketbalovou ligou mládeže. Jak to v Turecku vypadalo? Jak si vedli naši hráči a co nejvíce naši výpravu zaskočilo? Ohlédnutí za turnajem očima trenéra Procházky.
(U15) Sportovní kvalita v Turecku vysoce převažovala nad tristní organizaci turnaje
Po čtyřdenním pobytu na samém okraji u istanbulského letiště jsme se všichni utvrdili v tom, že rčení „Je to tady jako v Turecku“ má evidentně objektivní základ. Na turnaj organizace EYBL hráčů do 15 let se sjela celá plejáda kvalitních žákovských týmů, z nichž každý odehrál 4 zajímavé a poučné duely, bohužel v podmínkách, za nichž by se u nás snad ani v dnešní době nemohlo hrát. V nepříliš útulné ponuré hale s řadou nesvítících světel nefungovalo vůbec nic: časomíra, měření 24 vteřin, šipka na stolku rozhodčích, ukazatele osobních chyb družstva v průběhu čtvrtin, to všechno jste si museli domýšlet. Proto se stávalo, že zápasy končily po hodině a čtvrt hrubého času, dobrovolníky u stolku ani rozhodčí zápasy asi příliš nebavily, tak proč nehrát polohrubý čas, když vás nikdo nemůže kontrolovat, že? Při utkání týmům kdykoli rozhodčí odebrali míč pro porušení 24 vteřinového pravidla na útok, nikdo bohužel nikoho nijak na blížící se konec útoku neupozorňoval…
Nicméně to bylo pro všechny zúčastněné stejné a nemá to být výmluvou pro naše 4 porážky. Všechny ovšem byly velmi čestné, s výjimkou druhého poločasu úvodního zápasu s polským Wloclawkem, v němž náš společný pardubicko-holický výběr hrající pod značkou našeho klubu trošičku podlehl zmaru a letargii pod tíhou narůstajícího náskoku Poláků, naši hráči odehráli velmi dobrá utkání a všechna ztratili až v samém závěru, kdy klíčové šestici SUCHOMEL – PLUHAŘ – VLČEK – MRÁZEK – PŮLPÁN – MIKULÁŠ buď docházely síly, nebo měla problémy s osobními chybami. I další hráči měli několik světlých okamžiků, byl však vidět evidentní rozdíl ve zkušenostech a herní praxi mezi nimi a výše jmenovanou šesticí. To jsme však věděli už před zahájením turnaje a museli jsme se s tím vyrovnávat jako s jistým handicapem oproti dalším týmům, které točily bez problémů minimálně skoro vyrovnanou desítku hráčů.
Pro všechny to však musela být hodně cenná zkušenost. Určitě si nyní budou vážit krásných podmínek, v nichž hrají basketbal doma, českých rozhodčích, kteří taky občas písknou podivnou věc, ale zdaleka ne tak často jako se to dělo na tomto turnaji, krásných z pohledu pravidel stoprocentně vybavených tělocvičen,… Turnaj by pro všechny měl být velkou motivací dostat se individuálně na úroveň soupeřů nejenom po technické stránce, ale i po stránce rychlostní a zejména silové, v níž jsme zaostávali asi nejvíce. Hodně se to projevovalo zejména na doskoku, kde jsme nedokázali vytvářet fyzický kontakt se soupeřem a ačkoli výškově jsme problémy neměli, dvě třetiny odražených míčů končily v rukách soupeře.
Abychom nebyli jenom negativní – přestože jsme tentokráte na rozdíl od turnaje v Rumunsku výsledkově nezazářili, opticky naše hra už vypadala lépe, bylo v ní daleko méně ztrát a zběsilých zakončení, soupeři však byli oproti těm rumunským přece jenom o kousíček výš, a proto nakonec náš tuhý odpor vždycky srazili. Ačkoli výhry vždycky potěší, tentokráte jsme mohli mít radost z toho, že opticky jsme soupeřům byli vyrovnaným týmem a o prohře více než basketbalová kvalita rozhodovaly silové schopnosti hráčů. To je ale asi dlouhodobým tréninkovým procesem nejsnadněji odstranitelné manko, na němž začneme usilovně pracovat v kategorii kadetů a juniorů. Z jednotlivců podával asi nejvyrovnanější výkony holický Adam MIKULÁŠ, po nevydařeném vstupu šly hodně nahoru výkony SUCHOMELA (poslední zápas už pro zranění nehrál), VLČKA a MRÁZKA s PŮLPÁNEM, trošičku za svými výbornými výkony z Oradey zaostal PLUHAŘ. Z nestabilních hráčů udělal určitě největší posun Martin VOTAVA, vysloveně ale nezklamal nikdo z dvanáctky, v níž oproti rumunské nominaci nahradil zraněného Dominika PROCHÁZKU Arsenij BOBRYSHEV.
Přesné výsledky musíme nejdříve rozšifrovat z hodně nečitelných kopií zápisů o utkáních, které pochopitelně nebyly doprovázeny technickými zápisy, jejichž zajištění jsme se v podmínkách tohoto turnaje ani nesnažili nikterak reklamovat.
Kromě sportovních zážitků nás pochopitelně zaujaly turecké toalety, nezamykatelné pokoje na ubytovně, svlékání bot do výtahu, vedro na pokojích, kde nefungovaly zavírací ventily topení, a zejména kaskadérské pěší putování do nejbližšího asi 1 km vzdáleného obchodního centra přes svodidla a těsně podél nejfrekventovanějších magistrál hraničící s bojem o přežití. Stejně však chodily i domorodkyně s malými dětmi v náručí, jiná cesta do obchodu prostě neexistovala… Turecké dobrodružství jsme si zpestřili čtyřhodinovým pobytem ve starobylém centru evropské části Istanbulu, pohledem na Bospor, mešity a návštěvou restaurace a tamních obchůdků v uzoučkých uličkách, aby chlapci poznali i něco jiného než halu ve druhém podlaží pod zemí. Zase ale jednou platilo „všude dobře, ale doma nejlíp“.